Z historie lazebnictví

O středověku se všeobecně soudilo, že byl temný a špinavý. Nicméně spoustu doložených písemných pramenů, fresek, rytin a kreseb vypovídá o opaku. Jediný, kdo měl ve středověku negativní přístup k hříšnému koupání a hygieně byla církev, ne však lidé.

Lidé se koupali ve vanách, bazéncích a kádích pro potěšení a omlazení. Rytíři a trubadúři se ponořovali do vody zasypávané květy za asistence sličných lazebnic.
Postupem doby koupání přestalo být pouze výsadou společenské smetánky, ale stalo se také běžné pro měšťany a prostšího lid.

Léčebné koupele mají dlouhou tradici v lázeňství – dříve vyhrazené zvláště pro nemocné lidi. Časem se koupele v lázních staly společenskou samozřejmostí. Po koupeli následovalo léčebné pocení a po pocení rychlá studená koupel. Ke koupelím většinou vyhrávali hudebníci, aby čas lépe ubíhal.

Dohlíželo se i na to, aby se ve vodě neprováděly nemravnosti a někdy skutečně musel zasahovat lázeňský soud – buď vyplácením dřevěným kopistem nebo vybíráním pokuty.

Oblíbené přísady do koupelí byly z bylinkových extraktů a výluhů. Najdeme také zmínky o přidávání mořské soli, jódové a bromové soli a podobně.

Lázně v době Václava IV. byly často a pravidelně navštěvovány a stávaly se také společenskými středisky. Lazebny bývaly venku označeny vyvěšeným ručníkem, koupelovými věníky na holi nebo lazebnickými miskami, ve znaku se pak objevil i ledňáček. Každá lazebna nesla i svůj název např. U svatého Jana, koupel Všech Svatých atp. V Praze byla neblaze svými mravy proslulá Paprova lázeň v Poštovské ulici, renomované byly Karlovy lázně u staroměstské mostecké věže, u Vltavy Holbova lázeň, další v Betlémské ulici…

Lazebny se většinou zřizovaly v blízkosti potoků a řek kvůli dobrému přístupu k vodě. Pomocníci ráno přinášeli vodu ve vědrech a především vytápěli lázeň. Počátek koupání se dával na vědomí hlasitým troubením a vyvoláváním, že lázeň je vyhřátá a může se začít s koupáním.

Lazebnice prováděly i další úkony – masírovaly, myly hlavu, stříhaly vlasy apod. Sázení baněk a pouštění žilou bylo dlouhou dobu vyhrazeno pouze lazebníkům. Lazebnice i lazebníci používali metly a březová košťátka ke šlehání v koupeli a kartáče k drhnutí koupajících se lidí.

Společenské postavení lazebníků nebylo dříve vážené. Dlouho patřilo spolu s popravčími, rasy a biřici k nectným řemeslům. I děti lazebníků se jen obtížně ženily a vdávaly s řádnými měšťany.
Až Václav IV. vydal roku 1406 majestát, uznávající lazebníky za poctivé.

Lazebníci podléhali cechovnímu zřízení jako ostatní řemeslníci. Vlastní lazebnické a ranhojičské cechy však existovaly jen ve větších městech, kde bylo lazeben více. Jinak se museli připojovat k cechům jiným.

Majetkové poměry lazebníků bývaly většinou dobré – ze starých listin vyplývá, že vlastnili i domy, pozemky a sady. Lázeň někdy patřila vrchnosti a lazebník byl jen jejím nájemcem nebo zaměstnancem obcí a měst. Při pronájmu lázně si rada a obec vymiňovala dobré vytápění lázně a kolik bude v lázni pracovat pomocníků. Na určitý den bylo v 16. století dohodnuto bezplatné koupání kněží nebo školní mládeže se správcem školy. Již v předbělohorské době nejen sedláci ale i nádeníci brali pravidelné teplé lázně. Návštěvníci koupele platili ceny odstupňované často podle kabátu. Řemeslníci platili větší obnos než jejich tovaryši a nádeníci. Na černá řemesla musel zaměstnavatel lazebníkovi zvláště připlácet. Byly stanoveny také sociální výhody – například pro vdovy a malé děti. Pro nemajetné existovaly tzv. zádušní koupele, které byly v 16. a 17. století běžné.

Zařízení lazeben bylo rozmanité. Záleželo na účelu lazebny: koupací lázeň, která sloužila k hygienické očistě nebo potná – parní lázeň, která měla léčebně preventivní účel. V lázních se daly nalézt medenice – kovové a mosazné mísy k umývání, džbery, vědra, horké kameny k ohřívání vody a na polévání vodou, aby se udělala pára (něco na způsob finské sauny), baldachýny, které zakrývali káď s teplou vodou, aby pomaleji chladla, stoličky, křesla, nůžky, břitvy, štoudve, konve s louhy na mytí, pemza a drbací kameny, brusy, zrcadla, lancety – „pušťadla“ k otvírání žil, baňky, obinadla, spoustu sušených bylin, domácí lékárna a podobně.

Prádlo mívali lazebníci jen pro chudé. Zámožnější lidé si přinášely plachty, osušky a prostěradla z domova. Koupající si nosili vesměs zvláštní pokrývky hlavy – muži čepičky - slaměné, lýkové nebo z rákosu, ženy mívaly většinou vinuté šátky. K této výbavě patřily také pantofle do koupelí.